Sanační materiály a povrchové úpravy vhodné na vlhké a zasolené zdivo.

---

Chystáte se omítat vlhké zdivo? Nechte si změřit obsah solí, předejdete chybám a ve finále ušetříte.

Chystáte se provádět rekonstrukci starého objektu? Prakticky vždy se na podobných stavbách potkáte s nadměrnou vlhkostí zdiva, chybějícími hydroizolacemi a rovněž s nadměrným zasolením zdiva. Dům máte zaizolovaný a chystáte se omítat. Jaké ale zvolit materiály na dosud stále vlhké a zasolené zdivo?

Měli byste vědět, že provedením nových izolací začíná zdivo postupně vysychat. S tímto procesem je spojena migrace solí, které jsou ve vodě rozpuštěny, k povrchu zdiva. Voda se odpařuje a soli zůstávají usazené na povrchu. Pokud na takovémto zdivu provedete klasickou omítku, aniž byste předtím zdivo odsolili, dojde k jejímu zasolení a omítka se tím znehodnotí. Často je znehodnocení tak velké, že je nově provedená omítka po pár měsících potřeba oklepat a provést nová, která má již lepší odolnost proti solím. Soli na sebe vážou vzdušnou vlhkost, a tak se paradoxně vlhkostních map nezbavíte.

Jak podobným zbytečně vynaloženým nákladům a práci předejít? Ideálním řešením je ještě před samotnou rekonstrukcí oslovit specializovanou firmu, nebo projektanta, kteří Vám provedou na objektu základní diagnostiku – tedy změří vlhkost konstrukcí, odhalí zdroje vlhnutí stavby a také odeberou vzorky a v laboratoři změří míru zasolení zdiva. Poté Vám sestaví optimální návrh sanace vlhkého zdiva, a to včetně informací o tom, jaké povrchové úpravy zdiva a omítky máte zvolit v závislosti na míře zasolení zdiva.

V následujících odstavcích najdete informace o možných povrchových úpravách, které se v praxi používají na zasolené zdivo. Tyto povrchové úpravy lze kombinovat, případně použít jen jednu z nich. Vše závisí na obsahu solí ve zdivu.

Úprava silně zasoleného zdiva před aplikací sanačních omítek – antisanitrační přednástřik.

V případě vysokého zasolení zdiva je možno pod novou sanační, nebo vápennou omítku (u historického objektu), použít antisanitrační přednástřik, který dočasně vytváří hydrofobní vrstvu pod nově aplikovanou vrstvou omítky a umožňuje její dostatečné vyzrání, ani by do ní pronikly stavebně škodlivé soli z podkladu a narušily její vlastnosti.

Při aplikaci každé omítky dochází k zavlhčení podkladního povrchu, aby omítka k původnímu zdivu dobře přilnula. Při tomto procesu se však v nově přidané vodě rozpustí na povrchu usazené soli, které se následně dostávají do nových omítek při procesu jejich tvrdnutí a zrání. Antisanitrační přednástřik zabraňuje tomuto procesu a z podkladního zdiva se po určitou dobu soli do nově aplikovaných omítek nedostanou. Tento přednástřik postupně ztrácí svou účinnost a doba jeho účinného působení dosahuje cca 1 měsíce. Doporučujeme jej aplikovat při každé skladbě nových omítek, není drahý a zajistí spolehlivé zrání omítky.

Trvalá ochrana omítek proti pronikání škodlivých solí – minerální sulfátostálé izolační stěrky.

Dalším možným opatřením, je použití sulfátostálých izolačních stěrek. Tento materiál se aplikuje přímo na zasolené zdivo. Pokud je zdivo kamenné nebo smíšené s výskytem nerovností, pak je potřeba vyrovnat materiálem, který je kompatibilní s izolační stěrkou. Na podrovnaný povrch se nanáší jako nátěr, nebo lze aplikovat i strojně nástřikem. Zpravidla se izolační stěrky aplikují pod nové vrstvy omítek ve dvou až třech nátěrech v závislosti na místních podmínkách.

Tento materiál zcela uzamkne soli v původním zdivu a nepustí je do nově aplikovaných omítkových vrstev. Navíc může fungovat i jako nová hydroizolační vrstva u zdiva pod úrovní okolního terénu. Izolační stěrky jsou paropropustné. Molekula vodní páry jimi projde a odpaří se do prostoru. Zásadně však omezují průsaky volné vody do omítek a eliminují průnik solí. Jejich životnost je dlouhodobá a bavíme se zde v řádu několika desítek let. U mnoha silně zasolených prostor hlavně pod úrovní okolního terénu jsou tyto stěrky hojně využívány a plní na sto procent svou funkci.

Tradiční cesta povrchových úprav vlhkého a zasoleného zdiva – sanační omítky vnitřně hydrofobizované.

Další a všeobecně nejznámější povrchovou úpravou vlhkého a zasoleného zdiva jsou klasické sanační omítky. Ty fungují na vysoce zasoleném zdivu tím způsobem, že ve své struktuře, která je vysoce porézní, ukládají značné množství solí. Sanační vnitřně hydrofobizované omítky se zpravidla na vysoce zasoleném zdivu skládají ze čtyř vrstev.

První vrstvu tvoří sanační podhoz, což je kotvící můstek, na který se pak aplikují další vrstvy. Dále následuje podkladní omítka. Ta má za úkol jednak vyrovnat nerovnosti v podkladu, ale hlavně vytvořit dostatečnou kapacitu pro ukládání solí. Podkladní omítku si můžeme představit jako jakési úložiště. Doporučená tloušťka podkladní omítky je alespoň 2 cm, pokud je původní zdivo silně zasoleno. Třetí vrstvu tvoří jádrová omítka. Přes ní dochází k odpařování zbytkové vlhkosti ze zdiva. Je rovněž vysoce porézní a vytváří nárazníkové pásmo, pokud je podkladní vrstva omítky plně nasycena solemi. Když se solemi zaplní i jádrová omítka, sanační omítka přestává plnit svou funkci a postupně začne degradovat. Do jádrové omítky už by se soli ukládat neměly. Právě tato vrstva je vnitřně hydrofobizovaná – vlhkost z podkladního zdiva se přes ní nedostane na povrch v kapalném stavu, nýbrž ve formě vodní páry. Poslední a spíše estetickou funkci plní sanační štuk a závěrečná výmalba paropropustnou barvou. Zde je nejdůležitějším ukazatelem paropropustnost, aby nedošlo k uzavření povrchu a ztrátě funkčnosti celého aplikovaného souvrství.

Z vlhkého podkladu pod sanační omítkou proniká do podkladní vrstvy omítky vlhkost s rozpuštěnými solemi. Tato vlhkost se pak přímo ve struktuře podkladní omítky odpařuje a přes jádrovou vrstvu omítky se odpařuje do prostoru. Takovéto souvrství zabezpečí pohodlný odvod zbytkové vlhkosti po provedení nových hydroizolací ze zdiva a zajistí dostatečný prostor k uložení i nadměrného množství solí.

Druhá cesta povrchových úprav vlhkého a zasoleného zdiva – hydrofilní sanační omítky.

Trendem, který se v sanacích vlhkého zdiva prosazuje již několik let, je využití hydrofilních sanačních omítek k omítnutí vlhkého a zasoleného zdiva. Opět platí, že před jejich aplikací je nutné odstranit zdroj vlhnutí a zasolování zdiva. Tyto omítky nemají vnitřně hydrofobizované póry, na rozdíl od výše popisovaných klasických sanačních omítek.

Struktura hydrofilních omítek je vysoce porézní a obsahuje velký počet makropórů. Vnitřní plocha v omítkách, na kterou se může voda z podkladu rozprostřít, je obrovská. Hydrofilní vlastnosti pórů v omítce znamenají, že povrch pórů vodu přitahuje a přímo cílí na to, aby se voda na takto velké vnitřní ploše po povrchu makropórů rozprostřela. To způsobuje že se z této velké plochy snadněji odpařuje a je vyváděna k povrchu omítky. Spolu s vodou jsou vyváděny i soli, které následně krystalizují až na jejím povrchu. Vykrystalizované soli na povrchu omítky pak lze snadno omést. Nedochází k ukládání solí ve vnitřní struktuře omítky a nemůže dojít k jejímu nasycení solemi. Další výhodou je, že nedochází ke krystalizaci solí uvnitř omítky, což často způsobuje její poškození. Krystalizace se odehrává až na povrchu, kde nijak neškodí.

Hydrofilní omítky jsou hojně využívány k omítání sklepů a dalších velmi vlhkých prostor, kde je prakticky vždy i vysoká úroveň zasolení. Množství odpařované vody z jejich povrchu je závislé na relativní vlhkosti vzduchu v prostoru, kde jsou aplikovány. Pokud je relativní vlhkost vzduchu udržována v rozumném intervalu kolem 50 – 55%, pak dochází k výraznému odparu vlhkosti z jejich povrchu. Pokud je naopak relativní vlhkost vzduchu vysoká, tyto omítky jsou schopny přijímat vlhkost z okolního vzduchu a rozprostřít jí ve své struktuře. Nezbytným prvkem v kombinaci s použitím těchto omítek je zajištění kvalitního větrání, aby odpařování vody z povrchu omítek probíhalo dostatečně rychle.